Který z fanoušků by netoužil spatřit svůj oblíbený tým na vlastní oči? Jenže po dlouhé sezóny se mi nedařilo najít ten ideální termín, abych mohl na Ostrovy vycestovat. Až když mi kamarádka položila otázku, kdy já, cestovatel, tedy konečně dorazím ji navštívit, dostal jsem perfektní nápad. Věděl jsem totiž dobře, že počátkem března má Newcastle hrát právě na půdě Huddersfieldu. Kdo by řekl, že nějaké ženě udělám takovou radost, když si vymyslím výlet, jehož páteří je fotbal.
Z domácích soutěží mám již nějaké zkušenosti se zápasy venku a je mi tak známo, že se jedná o nezapomenutelné výjezdy plné perfektní atmosféry. Už se nemůžu dočkat, až budu v kotli Geordies a prozpěvovat chorály. Ubytování jisté, dovolená v práci zařízená, letenky zabookované, tak už jen detail, lístky. S dávkou naděje jsem napsal srdceryvný email přímo na klub, že mám zájem o lístek do sektoru ToonArmy v Huddersfieldu, že jsem fanouškem NUFC už deset let a toto je moje první šance vidět tým svého srdce naživo. Jenže výjezdová čísla návštěvnosti Geordies jsou ohromná i v Championship, tudíž i pro tento zápas se mohl očekávat přílet několikatisícového hejna Strak. Maximální kapacita stánku Huddersfieldu nedosahuje ani 25 tisíc, proto se dalo očekávat, že lístky půjdou na dračku. Bohužel z Newcastlu přišla smutná zpráva, že lístky na tento zápas půjdou pouze mezi držitele permanentních vstupenek na St.James Parku. A protože se mě nepodařilo ani na sociálních sítích nikoho přemluvit tak jsem musel přijmout zklamání, že se do kotle Geordies nedostanu. Naštěstí mi lístek do jiné části stadionu sehnala právě kamarádka, za což ji patří obrovský dík. Cena: 15 liber. Když to porovnám s 65 librami, které jsem vysázel za lístek na Stamford Bridge, chce se mi smát.
Datum mého výletu se blíží. Dostávám takovou cestovatelskou horečku, že ve středu ani nedojedu do práce a beru si sickday. Letím z Krakowa do Manchesteru a vlakem přijíždím na místo určení, Huddersfield. Program již od samého počátku mám velice nabitý, víceméně jsem si za dobu pobytu město ani jednou nepofotil. Pátek jsem strávil v Manchesteru, především prohlídkou Old Traffordu. Cítil jsem se jako cizinec, když při dotazu, kdo zítra bude přítomen na zápase s Bournemouthem jsem byl jediný, kdo neměl ruku nahoře. Dojel jsem i k Etihad Stadium, ovšem ten považuji za velmi ošklivý, minimálně z venkovní strany. Rovněž jsem mohl srovnat zájem o jednotlivé kluby, kdy u stánku Citizens jsem potkal všeho všudy tři lidi, naopak v červené části Manchesteru byly obrovské davy. Sobotní čas před utkáním byl vyplněn výletem do krásného historického města York. Všem, kteří budou projíždět přes Yorkshire, doporučuji návštěvu tohoto města. Hodiny utíkaly a já už netrpělivě vyhlížel pátou hodinu večerní, kdy jsem měl zpátky přicestovat do Huddersfieldu.
Už od vlakového nádraží jsem se připojil k promíchanému hadovi fanoušků, kteří měli společný směr cesty, John Smith’s Stadium. Jen zřídka jde však poznat, kdo patří k domácím a kdo je vlastně Geordie. Když jsem míjel vstup do sektoru hostí, měl jsem chuť se připojit ke Strakám čekajícím v řadě na bezpečnostní kontrolu. Podle lístku mám své místo na Fantastic Media Stand, přímo na druhé straně. Stadion spíše připomínající domov Sigmy Olomouc sice není největší, přesto na utkání je přítomna prakticky třetina celého města. Chvíli čekám na kamaráda a jdeme dovnitř. Vstup do sektoru je hned za rohovým praporkem, takže mám pocit, že jsem přímo na hřišti. Chvíli hledáme místo, abychom byli vedle sebe, jelikož máme každý lístek do jiné části sektoru. Usazujeme se přímo v okamžiku, kdy hráči přicházejí na hřiště. Oba očekáváme výborné utkání, přece jenom proti sobě hraje třetí a první tým tabulky. Jenže od prvních minut bylo jasně vidět, že zřejmě nepůjde o spektakulární utkání. O vývoji samotného utkání nemá moc smysl psát, odhaduji, že většina buďto utkání viděla, či si přečetla krásně napsané shrnutí.
Nedokážu ani popsat, jaké to je poprvé vidět hráče Newcastlu na vlastní oči, podívat se na obrazovku a tam vidět náš krásný znak, či slyšet speakera vyslovit jméno Newcastle United. V tu chvíli neexistuje místo, kde bych byl raději. Tedy existuje, o pár sektorů dál. Sudí ukázal na penaltový puntík a celý stadion vyskočil se sprškou nelíbivých slov. Ritchie proměňuje, stadion bučí a pro mě jsou muka tuto branku neslavit. Pouze jsem zaťal pěst a zařval si „jo, je to tam“. Ještě, že mi kolem nikdo nerozuměl. Několikrát během zápasu jsem pocítil padající kapky deště, ale nijak mě to nepřekvapuje. Jsem v Anglii, tady neustále prší. Situace u druhé branky Newcastlu měla obdobnou reakci publika, jako v případě penalty. Hráči se radovali a ani já jsem nechápal, co se vlastně děje. Na tu dálku to prostě nešlo vidět. S kamarádem během celého zápasu komentujeme průběh a v poločasové přestávce se nestačíme divit, jakou kopací techniku mají malí čutálisté, kteří v rámci přestávkového programu střílí penalty na maskota klubu, yorkshírského teriéřa oblečeného v klubovém dresu. Maskoti jsou dva a po celý zápas sledují hru, jasnými gesty nesouhlasí s výroky rozhodčích a snaží se rozdmýchat aktivitu domácích fanoušků. Ti během nástupu hráčů na hřiště zpívají píseň na motivy hitu Beatles Hey Jude. Několikrát se celý stadion zapojuje do pokřiku Oh To Be A, Oh to Be a Terrier, nebo tradiční využití pokřiku Marching in. Na každé sedačce bylo přilepené tleskátko, které se stalo hlavní zbraní fanoušků Terriers. Nicméně s nepříznivým vývojem utkání aktivita jejich pokřiků se snižuje pouze na hloučky. Samozřejmě celý stadion hnal své hráče kupředu při každém útoku, jenže vzhledem k obrovskému držení míče, bez vytvoření slušné šance tím taky utichují i hlasy příznivců modro-bílých. Za což jsem osobně rád, jelikož jsem měl o to větší příležitost slyšet Geordies z druhého konce stadionu. Ti zpívali a povzbuzovali Benítezovu partu prakticky po celé utkání, byť nutno uznat, předvedená hra byla příšerná. V duchu jsem si prozpěvoval pokřiky, které jsou i mě známy. Jak já toužil slavit všechny góly a radovat se z výsledku. ToonArmy byli fantastičtí, skuteční vládci tribun.
Až do konce to byly nervy. Huddersfield tlačil, měl šance, já tam trnul. Chyba domácího brankáře a Gaylova branka donutila větší část publika se zvednout ze svých sedaček a zamířit k východu. Přemluvil jsem kamaráda, že zůstaneme až do konce, ať z toho taky něco mám. Remíza by byla spravedlivá, ale tři body se počítají. Svou hrou mě hráči nepotěšili, ale výhra je výhra a já jsem šťasten, že jsem mohl být u toho. Při odchodu zjišťuji, že v řadě přede mnou je ve výběhu pro teriéry schovaná další Straka, Geordie, který pracuje v Huddersfieldu, tak jsme si podali ruce a decentně tedy oslavili výhru našeho oblíbeného týmu.
Kamaráda sice prohra Huddersfieldu vůbec nepotěšila, nicméně Brighton dostal za vyučenou v Nottinghamu, tudíž to pro něj nebyl až tak špatný den. A údajně byl rád za mě, že jsem přicestoval takovou dálku a mohl tedy vidět výhru svého týmu. Den jsme zakončili v baru u pár pivek a následně návštěvou eventu v boxu. Byl to opravdu krásný výlet.
Na závěr jedno upozornění. Pokud je to jen možné, vyhněte se pokud možno, co největším obloukem letišti v Leeds-Bradford. Horší letiště jsem nezažil a patrně snad ani nezažiju. Pro cestování do této oblasti Spojeného Království doporučuji doletět do Manchesteru a třeba využít cestování vlakem.
autor: Aleš Janata alias YabbaCoe
Howay the Toon